PRÁVNÍ JEDNÁNÍ

Právní jednání je chování určité osoby, s nímž jsou spojeny právní následky – vznik, změna nebo zánik práv a povinností. Právní jednání obvykle samo vyjadřuje právní následky, práva a povinnosti jsou tedy obsahem právních jednání.

Základní zásadou pro stanovení obsahu právního jednání je smluvní svoboda.

Obsah právních jednání (zejm. obsah smluv) je stanoven především na základě vzájemné dohody účastníků, a pak také na základě zákona, dobrých mravů, zvyklostí a praxe zavedené mezi účastníky.

Právní jednání může být učiněno výslovně nebo jinak než výslovně (více viz. forma právních jednání).

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, rozlišuje tato právní jednání:

konání (právně pozitivní jednání)
opomenutí, nekonání (právně negativní jednání)

BYLO NEBYLO…

Relativní neúčinnost právního jednání

Osoba A (dlužník) měla milionové dluhy a osoba B (věřitel) je vymáhala. Poté, co nabyl právní moci rozsudek, podle kterého měl dlužník zaplatit věřiteli 10 milionů, věděl dlužník, že v exekuci přijde o svůj nádherný dům, protože neměl již žádný jiný majetek, peníze ani žádné příjmy. Osoba A se proto dohodla se svou dcerou, že se pokusí dům před exekucí zachránit tak, že jej své dceři daruje.

Kromě toho, že výše popsané jednání osoby A může naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu (poškození věřitele), má osoba B právo se domáhat, aby soud určil, že právní jednání dlužníka spočívajíc v převodu vlastnického práva k nemovitosti na dceru dlužníka je vůči věřiteli právně neúčinné.

Náležitosti právních jednání

Existují náležitosti, při jejichž naplnění lze chování určité osoby považovat za právní jednání ve smyslu zákona.

Náležitosti právních jednání jsou tyto:

právní jednání musí být učiněno osobou s právní osobností (způsobilostí mít práva a povinnosti) a současně osobou svéprávnou (způsobilou právně jednat – nabývat práva a zavazovat se k povinnostem)
právní jednání musí projevovat vůli osoby (vyjádření zájmu na dosažení určitého následku), a to vůli svobodnou, vážnou, prostou omylu a neovlivněnou tísní popřípadě donucením
vůle právního subjektu musí být projevena určitě, srozumitelně a popřípadě i v předepsané formě (více viz. forma právních jednání)
právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu

Výklad právních jednání

Právní jednání se vždy posuzuje podle svého obsahu, tzn. že název smlouvy není důležitý. Marné je také, pokouší-li se účastníci nějakým právním jednáním zastřít jiné právní jednání, právní jednání se vždy posuzuje podle jeho pravé povahy.

Pro určení významu projevu vůle je určující úmysl jednajícího (pokud byl druhému účastníkovi úmysl jednajícího znám, nebo o něm musel vědět). Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, vykládá se projev vůle ve významu, jak jej chápe druhý účastník, jemuž je projev vůle jednajícího určen.

Při výkladu projevu vůle se přihlédne vždy i k praxi zavedené mezi účastníky. V podnikatelském právním styku se přihlédne také k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně nebo v určitém odvětví (zásadně platí přednost obchodních zvyklostí před ustanoveními zákona, která nejsou donucovací povahy).

Přihlíží se také ke všemu, co právnímu jednání předcházelo, a jak dá účastník následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládá.

Vadné právní jednání

Jako vadné právní jednání lze obecně označit každé chování postrádající náležitosti právních jednání, tj. nesplňující požadavky zákona.

Právním důsledkem vadného právního jednání je:

neplatnost právního jednání
zdánlivost právního jednání (neexistence právního jednání, nicotnost právního jednání)

Zdánlivé právní jednání

Zdánlivé právní jednání lze označit i jako neexistující právní jednání nebo nicotné právní jednání.

Zdánlivé právní jednání je takové jednání osoby, o kterém se jen zdá, že vyvolává právní následky. Ve skutečnosti však žádné právní následky nevyvolává, z pohledu práva takové jednání prostě neexistuje, ke zdánlivému právnímu jednání se tedy nepřihlíží.

Za zdánlivé právní jednání se považují tato jednání:

jednání, kde chybí vůle jednající osoby (osoba vůbec nemá v úmyslu právně jednat)
jednání, kde chybí zjevný projev vážné vůle jednající osoby (osoba si jen hraje, simuluje, nebo zastírá)
jednání, kdy pro neurčitost nebo nesrozumitelnost nelze zjistit jeho obsah, a to ani výkladem (tuto vadu jednání lze napravit dodatečně)
jednání, které nebylo dokončeno (nebyly splněny všechny požadavky na perfektní právní jednání předepsané zákonem nebo např. smlouvou)

Konkrétně zákon popisuje např. tato zdánlivá právní jednání, ke kterým se nepřihlíží:

projev vůle, kterým se osoba vzdává své osobnosti, svéprávnosti nebo přirozených práv spjatých s osobností člověka
ujednání zkracující práva spotřebitele
ujednání zkracující práva nájemce bytu
ujednání zkracující práva slabší strany prodloužením nebo zkrácením promlčecí lhůty oproti promlčecím lhůtám předepsaným zákonem

Neplatné právní jednání

Hlavním úmyslem zákonodárce je vždy hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Proto je zákonem výslovně vyjmenováno, jaké jednání je považováno za neplatné právní jednání. Také je stanoveno, že týká-li se neplatnost jen oddělitelné části právního jednání, je neplatná jen tato část (lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části). Dále je výslovně uvedeno, že chyby v psaní a počtech nezpůsobují neplatnost právního jednání, je-li jeho význam nepochybný.

Neplatnost vymezuje zákon slovy „je neplatné“, „způsobuje neplatnost“ a „zakazují se ujednání“, případně jiným jednoznačným výrazem.

Za neplatné právní jednání zákon označuje hlavně tato právní jednání:

právní jednání, které se příčí dobrým mravům
právní jednání, které odporuje zákonu (pokud zákon vyžaduje, aby odchýlení se od zákonné normy bylo sankcionováno neplatností)
právní jednání, podle kterého má být plněno něco nemožného
právní jednání učiněné osobou, která není plně svéprávná, ke kterému není způsobilá
právní jednání osoby jednající v duševní poruše způsobující neschopnost právně jednat
právní jednání, které nebylo učiněno v předepsané formě (tuto vadu jednání lze napravit dodatečně)
právní jednání učiněné v omylu (právní jednání v omylu o rozhodujících okolnostech, byla-li jednající osoba uvedena v omyl druhým účastníkem)

Rozlišujeme absolutní a relativní neplatnost právních jednání.

Relativní neplatnost

Relativní neplatnost právního jednání je třeba namítnout.

Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může jen tato osoba vznést námitku neplatnosti. Pokud oprávněná osoba nenamítne neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

Namítnout neplatnost právního jednání má právo také ten, kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí.

Absolutní neplatnost

Absolutní neplatnost právního jednání není třeba namítat. K absolutní neplatnosti přihlédne soud i bez návrhu.

Absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, také právní jednání zavazující k plnění od počátku nemožnému.

Hledáte odpověď na otázku, zda Vám dokážu pomoci?

zavolejte mi / napište mi

ZAJÍMAVOSTI

SEZNAM ZAJÍMAVOSTÍ

KDO JSEM

pár slov o tom, kdo jsem a jak pracuji

KONTAKT

telefon: 00420 608 748 978

e-mail: dana@lasakova.cz

adresa: Vejrostova 953/6, 635 00 Brno

Mgr. Dana Lasáková

advokátní kancelář, Brno